Co mi dnes chceš říct?

Prostě tam jdu a jsem, kým jsem. Alespoň takový mám pocit. A pak kůň začne zrcadlit.

Zrcadlí každou maličkost.

Takovou, kterou mými smysly ani nedokážu zachytit.

Přísnost k sobě. Nároky. Snahu kontrolovat život.

Je možné, že i tohle kůň pošeptá? Svým tělem, svým výrazem, svým chováním.

Jaký je to ale moudrý rádce.

Až do morku kostí projde jeho sken skrze naše těla, myšlenky i emoce.

A pak ukáže cestu.

Ukazuje cestu stále.

Ví, jak z toho ven. To jen my to občas přehlédneme.

Ale on má trpělivost. Čeká. Ukazuje stále znovu.

Vede nás. Jako by to pro něj byla naprostá samozřejmost.

Možná je to důvod, proč k nám přišel.

Pomáhá nám to proměnit.

Stát se z housenky motýlem.

Tak nelehký úkol na sebe vzal, protože my přestáváme naslouchat.

Odpojujeme se. Od sebe, od něj, od zdroje.

Ale to lze zase změnit.

Usedni v tichosti ke koni a jen se ptej: „Co mi dnes chceš říct?“

Neboj se toho, že bude mlčet.

Možná právě v tom tichu leží všechny odpovědi.