Ke koním jsem se poprvé dostala, když mi bylo kolem deseti let. Jako začínající jezdkyně jsem navštěvovala jezdecký oddíl u nás na vesnici. Oblíbila jsem si drezurní disciplínu a tvrdohlavě dělala vše pro to, abych jednoho dne mohla vyjet na soutěž. První soutěžní zkušenosti jsem sbírala na zapůjčených koních.

Později mě potkalo několik pádů z koně a ztratila jsem možnost věnovat se zapůjčeným koním, což vedlo k velkému smutku a pocitům ztráty smyslu života. Během této životní situace mi pomohli rodiče a trenérka. Díky jejich pomoci jsem si ve svých jednadvaceti letech splnila sen a zakoupila prvního koně.

Po čase se však velký sen proměnil v další slzy. S novým koněm jsem si příliš nerozuměla. Nastaly problémy a po roce tréninku mi bylo řečeno, že tento kůň není vhodný na soutěže a bude lepší ho prodat.

Přikývla jsem a rozhodla se nabídnout koně k prodeji. Toto rozhodnutí jsem však později změnila. Nechtěla jsem se svého čtyřnohého přítele vzdát a mé srdce mi našeptalo, abych prodej zrušila.

Se svým koněm jsem následně začala pracovat dál. Učila jsem se sobě i jemu více naslouchat a volit jiný přístup k jízdě. Tento přístup mimo jiné popisuji i v E-knize Vnitřní síla jezdce.

Změna, která nastala nám pomohla k velkým krokům a jak běžel čas, tak jsem si s tímto čtyřnohým přítelem postupně splnila jezdecké sny. Účastnila jsem se vysněných soutěží a několikrát se postavila na stupínek vítězů.

Přesto i tohle období soutěžení jsem později opustila a začala jízdu na koni zkoumat více do hloubky. Zaujala mě jízda bez udidla a možnost s koňmi komunikovat jinak, než jsem se dříve učila. Uvědomila jsem si, že smyslem jízdy na koni nemusí být vítězství na soutěži, ale je jim především možnost vzájemného vnitřního obohacení. Koně nás stále něčemu učí, pakliže jim dokážeme naslouchat.