Příběh, který ukazuje Jak pro koně nebýt přítěží a stát se parťákem

Klidně pasoucí se kůň pobývajíc na louce obklopenou lesem zpozoroval blížící se bytost. Byla to lidská bytost, člověk, který již nějaký čas toužil se tomuto úchvatnému zvířeti přiblížit. Chtěl přistoupit blíž, z celého srdce si přál se koně dotknout, avšak nevěděl jak na to. Vždy, když se pokusil přiblížit, kůň pocítil jeho chtivost a poustoupil o několik kroků dál.

Člověka to rozzlobilo, protože si velmi přál si koně pohladit a nerozuměl tomu, proč o jeho zájem zvíře nestojí. Zlobil se na sebe a zlobil se i na koně. Chtěl si přece koně pouze pohladit, tak proč se kůň odvrací a odmítá jeho přítomnost?

Člověk se nechtěl smířit se svým nezdarem, a tak každý den přicházel na ono místo, každý den pozoroval koně a každý den selhával na pokusu se zvířeti přiblížit.

Jednoho dne, když už byl člověk téměř smířený s tím, že se koni nikdy nepřiblíží, se na louce vedle koně objevilo hrající si dítě.

Člověk to zpovzdálí zpozoroval. Čekal, co se bude dít, protože dítě, které si hrálo také zpozorovalo koně. V tu chvíli odložilo hru, přistoupilo ke koni a láskyplně obejmulo jeho přední nohu. Kůň pouze přizvedl hlavu, ujistil se, že je vše v pořádku a pak své pasení ustálil pouze na jednom místě, aby jeho další krok dítěti neublížil. Trpělivě sečkal, dokud dítě neodstoupilo.

Jakmile dítě opustilo zónu přední nohy koně a odběhlo si znovu hrát, kůň jako by nic spokojeně pokračoval v přežvykování jemných stébel trávy.

Člověka stojícího opodál tohle překvapilo. Jak je možné, že kůň přítomnost dítěte uvítal a jemu se stále straní? Člověk se chtěl koni přiblížit znovu avšak nevěděl jak na to.

 ,,Přestaň chtít a staň se hrajícím si dítětem!“ ozval se neznámý hlas. 

Tenhle hlas člověk neznal, nikdy předtím takový hlas neslyšel. Nevěděl odkud pochází, přestože bylo zřejmé, že je součástí jeho. Byl to hlas v jeho hlavě, ale byl jiný než ten, který doposud znal. Byl jemný, jako pavučinka poletující vzduchem v období babího léta. Byl schovaný někde hluboko za ustavičným křikem, který člověka často doprovázel.

Ten křik, který člověk znal, ovládal jeho každodenní bytí. Nutil ho spěchat, přiměl ho kritizovat a soudit. Vedl ho k pocitům viny, k úzkosti a netrpělivosti. Jeho tělo bylo zanesené nepříjemnými pocity a zrcadlilo každou špatnou myšlenku. Jeho energetické pole neslo vibrace, které jsou pro koně známe jako vibrace šelmy chystající se zaútočit na svoji kořist. Nesl si s sebou zátěž a když se snažil sblížit s koněm, bylo to jakoby na něj chtěl hodit těžké okovy, které koni odeberou svobodu.

,,Odlož svou chtivost a staň se hrajícím si dítětem!“ ozval se hlas znovu.

Člověk se ztišil, začal naslouchat a pochopil.

Pochopil, že koně nezajímá, jestli je velký nebo malý, tlustý nebo hubený. Tak jako gazela se nemusí ptát lva, jestli je její přítel, ale jednoduše cítí na základě jeho energeticko-vibračního pole, že s ním nechce mít nic společného, tak i kůň cítí pole energií člověka, jehož frekvenci člověk denně ovlivňuje svým myšlením a svými pocity.

Nyní věděl, že čistota dítěte byla pro koně jako blížící se bílá bublina plná lásky, svobody a bezprostřednosti, kdežto ta jeho byla černá, plná negativity, chtivosti a netrpělivosti.

A tak jakmile člověk pochopil, jednoho dne utišil křik ve své hlavě a jako ta průzračná poletující pavučinka s lehkostí přistoupil ke koni a s vděčností a laskavým srdcem ho obejmul.

Kniha Vnitřní síla jezdce už pomohla stovkám jezdců. Naleznete ji ZDE — VNITŘNÍ SÍLA JEZDCE