Zavři oči, řekl kůň jezdci a…

„Zavři oči!“ navrhl kůň svému jezdci, zatímco procházel po lesní pěšině.

„To je hloupé, nemohu zavřít oči,“ odpověděl jezdec.

„Proč ne?“ podivil se kůň.

Musím přece kontrolovat kam jdeš. Musím hlídat, abys nestoupl na kámen, abychom šli rovně, abychom minuli támhletu větev a obešli kaluž, která je opodál. Taky musím dohlížet, aby se nestalo něco, co nebylo v plánu. Mohl by vyskočit zajíc nebo proběhnout srna. Je třeba být na pozoru, protože tudy i jezdí občas cyklisti nebo chodí chodci. Ne, ne, nezlob se kamaráde, nemohu zavřít oči.

„To je škoda“, odpověděl kůň.

Jezdce zamrzelo jeho zklamání a zeptal se koně: „Proč si přeješ, abych zavřel oči?“

„Přeji si, abys viděl víc.“

„Mám zavřít oči a vidět víc?“ to je přece hloupost namítal jezdec.

„Já myslím, že tvá neustálá kontrola je hloupost“, odfrkl kůň.

Jezdce se to dotklo, a tak se rozhodl, že přece jen dá na koně a zkusí na chvíli zavřít oči. Jakmile tak udělal, stalo se něco nečekaného. Jezdcův dech splynul s dechem koně a jezdcovo srdce začalo bít ve stejném rytmu. Každý dotek kopyta země zazvonil, jako když se rozezvučí triangl a každý pohyb hřbetu jezdec cítil, jako by mu koňské svaly propůjčovaly jeho vlastní nohy. Zpomalil se čas. Jezdec se stal koněm a kůň se stal jezdcem. Splynuli v jedno.

Už neexistovala kontrola, protože nebylo třeba nikoho a nic kontrolovat. Neexistoval ani strach, protože už nebylo, čeho se bát.

Náhle jezdec procitl, otevřel oči a zjistil, že stojí před stáji odkud společně vyšli.

„Už rozumím, proč sis přál, abych zavřel oči,“ dodal jezdec a po tváři mu stekla slza.